Skála (P)

   Prsty se pevně zachytil za vyčnívající kámen a se zapřenýma nohama vytáhl tělo výš. S bradou na hrudníku hledal oporu pro pravou nohu, aby dosáhl na chyt velikosti krabičky od zápalek přímo nad jeho hlavou. Tři, čtyři metry nad ním se ve větru lehce pohupovaly větve malé borovičky, která se ve dvacetimetrové výši uchytila krátkými, šlachovitými kořeny v puklině velké sotva tak pro ptačí hnízdo. Horolezec zaťal prsty do spáry a se zakloněnou hlavou se odtáhl od stěny, aby našel schůdnější cestu. Lezl sám, vyzývaje kromě skály i jiného, mnohem těžšího protivníka.

   Slunce ho prudce oslňovalo, ale přesto si jeho přivřené oči povšimly malé, pozlacené plošinky nad pokroucenou borovičkou. Rozhodl se, že právě tam si naposledy odpočine; k vrcholu už mnoho nezbývalo. Bez ohledu na pot, který se mu řinul z čela, se sunul stále výš a s každým vybojovaným metrem se mu v těle rozléval pocit opojné únavy.

   Když se dostal na úroveň stromku, zastavil se očima na jeho strupaté kůře. Možná tvoje první setkání s člověkem, proběhlo mu hlavou, když nikde okolo neviděl zatlučené skoby. Jak málo stačí k životu, pomyslel si při pohledu na úzkou štěrbinu a zavrtěl hlavou.

   Zhluboka vydýchl a v okamžiku, kdy znovu upřel zrak nad sebe, na stromek zapomněl. V krku a ústech ho pálila nesnesitelná žízeň, láhev s pitím měl ale v malém baťůžku na zádech, a tak se plošiny dotýkal alespoň očima. Slunce mu rozpalovalo čelo, skála dlaně. Snažil se odfoukávat drobné kapičky štiplavého potu stékajícího do očí, ale brzy marného počínání nechal. Vidina láhve byla čím dál trýznivější.

   Přesto se dál, rozvážně sunul stále výš, odřenými prsty se už mohl zaklesnout za nápadně vyčnívající kámen. Se špičkama bot zapřenýma o skálu a s kamenem trčícím do dlaně se pokusil rychle přenést těžiště. Kámen, po tisíciletí vystaven síle slunce, vody i větru však jeho nápor nevydržel. Ve chvíli, kdy horolezec znovu pozvedl hlavu, aby zjistil, že plošina je už na dosah, se kámen vyvalil ze svého lože a prudkým úderem celé své váhy rozrazil muži kůži na lícní kosti. Muž vykřikl bolestí i překvapením, na okamžik zakolísal, zbělené nehty drhnoucí po kameni však bolestivě sklouzly a muž se pomalu, bezmocně převalil do hlubiny.

   První, co vzápětí pocítil, byla kromě bolesti tváře i svíravá bolest v pravém boku. Otevřel hrůzou slepené oči a uvědomil si, že visí na stromku, který před několika minutami minul. Zavěšen za pravé podpaží, zády ke skále, strnul. Ačkoliv cítil ve tváři pronikavou bolest, hrůza ho nutila usilovně jednat. Mezi lopatkami cítil tlak batohu vmáčknutého mezi tělo a skálu a škubavý zvuk přervávajících se kořenu ho málem přiváděl k šílenství. Obklopen děsivou prázdnotou se horečně snažil něco vymyslet, ale kromě bolesti ho svazoval i pocit neprosté bezmocnosti. S nohama trčícíma do vzduchu, s prsty pevně zaťatými do dřeva se svíjel vysoko nad napadanou kamennou sutí.

   Přistihl se, že poprvé v životě lituje toho, že leze sám. Vzápětí však splašené letící myšlenky zaplašil a snažil se patami najít alespoň sebemenší oporu. Hlasité rupunutí ho však rychle přinutilo ke klidu. Horolezce začala objímat hrůza z toho, že stromek nevydrží.

   Přímo před očima teď měl zelené jehličky borové větve. Celý stromek byl vlastně jakousi velkou, pokroucenou větví. Jehličí, které před několika okamžiky jen přejel pohledem, mu nyní připadalo větší a jak ho poškrabávalo po krvácející tváři, měl dokonce pocit, že rozeznává i několik odstínů zelené barvy. Drobné kousky kůry se mu v malých šupinkách odlupovaly do dlaní a lehce odlétávaly někam dolů, tam, kam se bál pohlédnout.

   Přesto ho však úporná snaha kořenů hlasitě se držících za jeho týlem přinutila jednat. Několikrát zhluboka vydechl a sklopil zrak. Pokoušel se nevnímat hlubinu a jen pátral očima po výčnělku, puklině či nerovnosti, o kterou by se mohl zapřít patami.

   Tam, kde před chvílí cítil na špičce jazyka slanou chuť potu, se nyní teple rozlévala lepkavá krev. Na stehně pokrčené nohy cítil údery dopadajících kapek, připadalo mu, že ho každý úder sráží do bezedné hlubiny. Ale ačkoliv bez ohledu na strach a bolest napínal zrak sebevíc, poznal, že se na nohy spolehnout nemůže.

   Pomalu, opatrně spustil levou ruku, která dosud pevně svírala útlý kmínek a šmátral po rozehřáté skále. Něžně a skoro prosebně hladil hladký povrch kamene, ale nic, co by mu mohlo poskytnout oporu, nenahmatal. S dojmem, že se mu zastavilo srdce, zavřel oči a hlasitě polknul.

   Uvědomil si, že mu zbývá poslední šance. Otočil se čelem ke skále a pokusil se se zaklesnout prsty ve spáře, kde se již držela borovička.

   Opatrně začal otáčet hlavu směrem doprava, v krku jako ohromný kámen ho tlačil pocit vlastní váhy. Pokrčenou pravou rukou se držel stromu, levou se snažil přenést přes křivé, ostnaté větvičky. Bokem se pomalu otáčel od skály, a když pootočil hlavu ještě víc, uviděl místo, kam se za chvíli zaboří prsty. Rychlé vzrušené oddychování mu divoce rozevíralo nosní dírky, měl pocit, že táhlý pohyb ruky nikdy neskončí. Ve chvíli, kdy se bříšky prstů dotkl skály, uslyšel hlasité škubnutí a tlak v jeho podpaždí zmizel.

   Na místě, kde ještě před chvílí trčel do vzduchu pokřivený stromek, kde ještě před chvílí šátraly jeho prsty, nebylo nyní nic; jen v hladké stěně se jako bezzubá ústa s dásněmi vyceněnými úsměvem šklebila úzká skalní štěrbina.

 

Petr Soukup

2. místo v kategorii Próza do 23 let

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz