.jpg?ph=7628832d1c)
Znechuceně jsem se zadívala na rybník obložený rekreanty. A já ze sebe po týdnu už nutně potřebuju umýt nánosy prachu. Nu což. Voda v zátočině schované pod lesem asi bude pěkně ledová, ale nikdo na mě nebude podivně koukat. Páni, já mám ale hlad! Marně přemýšlím, jestli více škodí plavat najezená nebo nenajezená. Dilema jsem vyřešila otevřením paštiky. Rozvalená na trávě mezi stromy vychutnávám chleba s játrovkou a sleduju odpolední program na nebeské báni.
Asi jsem usnula nebo ta holčička nechodí, ale vznáší se nad listím a suchými větvičkami, kam ji vítr donese. Stojí kousek ode mě, kulí na mě hnědé kukadla a přemýšlivě se šťourá v nose. Bůhví jakou asociací jsem dospěla k otázce:
»Máš hlad?«
»Ne-e.« Ruce zmizely za zády. Náhoda nebo mi čte myšlenky?
»Aha,« pod jejím pohledem si připadám jak bakterie na sklíčku pod mikroskopem. Copak to dítě k nikomu nepatří? Zrovna jsem se chtěla rozhlídnout, když mi odpověděla:
»Maminka se opaluje.« Zase mě předběhla. Je to možný?
»A co tu děláš ty?« vyzvídám příčinu jejího zájmu o mou osobu.
»Nic, já se nudím.«
»Myslela jsem, že tu hledáš skřítky,« nadhodila jsem, jak jsem si vzpoměla na její nenadálý příchod. Oči ji málem vypadly z důlků.
»Tady jsou skřítci?«
»Jasně, ale bohužel, jsou strašně plaší.« V rozčilení asi zapoměla, že cizím lidem se má vyhýbat, a sedla si ke mě do trávy.
»Já mám doma knížku o trpaslících, ale nidky jsem je neviděla. Maminka říká, že žádní trpaslíci nejsou.«
Začínám se bavit.
»Hodně lidí se myslí, že skřítci nejsou. Ale to jen nevědí, kde je hledat a jak je přilákat.« Kolik jí může být roků? Připadá mi jako koloušek. S těma velkýma očima a tělíčkem samá ruka, samá noha. Napjatě mě poslouchá, asi čeká na pokračování. Fajn, tak teda pohádku.
»Vlastně už většina lidí ani neví, jak takový skřítek vypadá. To pak můžeš jít lesem, potkat skřítka a vůbec o tom nevědět. Největší ze skřítků bydlí na konci duhy a doma má pod postelí velký hrnec plný zlaťáků. Ty penízky přinášejí štěstí. Každý, kdo uvidí nějakého skřítka, dostane potom od jejich krále jeden takový penízek. Pošle mu ho po duze až k srdíčku. Ten člověk pak má zlaté srdce a v životě bude moc šťastný.«
Překvapeně vydechla: »A ty jsi někdy viděla skřítka?«
»No, vlastně jo,« přikývnu pň pohledu na ni.
»Já bych taky chtěla potkat skřítka.«
»To není jen tak,« vžívám se zpátky do své povídačky. »Skřítka musíš něčím přivábit.«
»Dám mu prstýnek,« skočila mi do řeči a už si stahuje z prstíku žlutý kroužek s modravým kamínkem.
»Skřítci prstýnky nepotřebují. A vůbec, tenhle tvůj by měl jako opasek.«
Posmutněla. Jako by všechno kolem zešedlo. Oj, to jsem si to zavařila. Ještě se rozpláče, začne pršet a já nemám ani stan. Spásný nápad:
»Skřítky nejlíp nalákáš do domečku. Nemají rádi, když prší. Odhrabeš mech u nějakého stromu, stěny postavíš z větviček a střechu z kůry. Ale nikomu ani muk,« dodala jsem tajuplně. Do dlaně mi vklouzla její tlapka: »Pojď, postavíme domeček.«
Sotva jsme větvičkou zatížili střechu budoucího trpasličího příbytku, začaly padat těžké kapky.
»A co teď?« obrátila na mě tázavý pohled.
»Teď už jen čekat, až se nějaký skřítek nastěhuje. Stačí, když se sem občas přijdeš podívat,« dodala jsem z obavy, aby tu nenocovala.
»Kristýnko, Kristýnóó!!«
»Maminka, musím domů. Ahoj a neboj, já to nikomu neřeknu,« otočila se a zmizela skoro stejně rychle jako se objevila.
V trávě se něco zatřpytilo. Zapoměla si tu prstýnek. Rozběhla jsem se na kraj lesa, ale zahlédla jsem jen odjíždějící auta. Prstýnek navlíknu leda na malíček. Otáčím rukou a kamínek hází duhová prasátka. Jak že to bylo? Když potkáš skřítka...
Lenka Švehlíková
3. místo v kategorii Próza do 23 let