Smutnej pták (P)

   Seděl jsem opřenej o strom a snažil se všemi smysly vstřebat tu bujnou atmosféru právě začínajícího léta. Mé blouzněni přerulíl náhlej zmatek na dýnku mého klobouku. Nějakej neposeda si z něj udělal přistávati plochu a teď tam sebou mlel jak nějakej lítající krtek.
   Zakýval jsem teda hlavou, abych nečekanou návštěvu setřásl dolů, a k mýmu překvapení mi do klína spadl malej vyděšenej pták.
   Vyjeveně jsme na sebe koukali a z našich pohledů vůbec nebylo jasný, kdo z nás dvou je překvapenější.
   "Co blbneš?" Bylo první, co mě napadlo.
   "Copak jsi mě neviděl?" a při pohledu na jeho smutný oči začlo mí trapperský srdce jihnout. Opatrně jsem ho zvedl a položil do trávy pod strom. Pak jsem se postavil a koukal, odkud že mi to neopeřený nadělení spadlo do klína.
   V koruně smrku, o jehož kmen jsem byl opřenej, jsem zahlídl vysoko ve větvích malý ptačí hnízdečko.
   "Hele, hombre," drbal jsem se ve vlasech. "Koukám, že jseš pěkně daleko od domova."
   Bylo mi jasný, že zpátky domů se sám prostě nedostane a tak jsem se rozhodl, že toho upípaných klučinu do ty vejšky vynesu.
   "Asi pěkně zazobaný rodiče, ze jo, mladej?" Popichoval jsem ho, když jsem počítal, kolik to asi bude pater až k němu domů.
   Zatímco jsem drhnul ešus, do kterého jsem ho chtěl položit, zpíval si tam, sedě na drnu, nějaký svůj smutný ptačí song.
   "Hele, brácho," začal jsem, abych rozptýlil jeho obavy z nebezpečný cesty domů, "kámoš je u Horský služby, a tak vo zachraňování něco vím."
   Pták jako by mě neslyšel. Dál svým holým zadkem zahříval drn a jen zvedl hlas o oktávu vejš.
   "Sakra," brumlal jsem si pod nos, když jsem si uvědomil jakej jsem nešika. Ten pták už vo mě musel někde slyšet.
   "Tak jedem, boy," řekl jsem zase k němu. "Pacifik je plně naloženej a už nedočkavě houká u perónu."
   Když si ptačí mladík kecnul do ešusu, přivázal jsem si jej dozadu k opasku a přistoupil ke kmeni.
   "No, moc pohodlí tam asi mít nebudeš," dodal jsem, když jsem viděl jak nespokojeně vrtí hubeným zadkem.
   "Hlavně sebou moc neházej, až nevypadneš. Tenhle vlak jen těžko zařadí zpátečku."
   A začal jsem dobejvat ten jeho trávovej domov.
   No, co bych povídal, každej si určitě představí, jaká to byla makačka. K těm trávovejm dveřím jsem nakonec, ale stejně dorazil.
   "Á bráchové a ségry jsou doma a zrovna tu máj někný mejdlo," poznamenal jsem při pohledu na jeho čtyři sourozence a nějaký zbytky hmyzu.
   "Tak, kamaráde, vystupovat, protože jseš zase doma," oznámil jsem svýmu pasažérovi a vytáh ho z hliníkovýho kokpitu.
   "Hlavně se modli, aby na to nepřišli táta s mámou, to by byl pěknej mazec, to ti teda povím," a položil jsem ho k jeho uřvanejm druhům.
   "Se měj, brácho a napiš," podotkl jsem ironicky a sestoupil zpátky do svýho světa.
   Pod smrkem jsem si nahodil bágl a natočil se směrem, kde se mi to líbilo nejvíc. Zmizel jsem ptákovi z očí a ve víru dalších vandrů jsem na něj postupně zapomněl.
   Jednou jsem zase takhle seděl zrovna pod tím smrkem a snažil se všemi smysly vstřebat tu nostalgickou náladu právě začínajícího podzimu. Mé oblouznění přerušilo zatřepetání ptačích křídel a když jsem otevřel oči, uviděl jsem jen kousek ode mě černého ptáka. Stál na kameni a nějak divně si mě prohlížel a pořád se tak nějak divně pohyboval a já bych přísahal, že se směje. Korálkama očí na mě spiklenecky mrkal a já si v té chvíli najednou vzpomněl.
   "Hele, z tebe je už docela chlap," řekl jsem opatrně a snažil se, aby se mi nezatřásl hlas, protože by můj kámoš mohl poznat jak moc jsem naměkko.
   Hombre na mě ještě jednou mrknul a pak někam odletěl. Byl jsem si skoro jistej, že se ještě vrátí, a tak jsem dál seděl a nehýbal se a po tváři se mi koulely obrovské slzy. Teď, když tu kámoš nebyl, povolila hráz mých citů a já se prostě rozbrečel jako malej kluk. A protože ten hombre byl můj kámoš, tak mi dal dost času na to, abych se s tím setkáním srovnal. Potom znova přiletěl a v zobáku držel velkýho vypasenýho brouka. Položil ho na kámen, a párkrát se zahoupal v bocích, jako by předváděl nějakej tanec radosti, naposledy na mě spiklenecky mrknul, roztáhl křídla a zmizel kdesi v lese. Jen ten brouk tam po něm zůstal a bylo jasné že je pro mě. Odvděčil se mi svým ptačím způsobem.
   A jestli je někdo zvědavej, co jsem s tím broukem udělal, tak přesně to, co s ním dělají ptáci. Pronikl do mě a já jsem si ho odnesl s sebou.
   Navždy.

Marek Lazecký – Eiffel

2. místo v kategorii Próza nad 23 let

 

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz