Sprcha (P)

   Motorák zatroubil, zaskřípal a zastavil. Na peron pokrytý jehličím vyklopil čtyři krosny, jako nafouklé tuleně.  Ke krosnám se vyvalily čtyři hroší těla v maskáčích o celkové váze přes půl tuny.
   Motorák se konečně napřímil, radostně zaržál, jako závodní hřebec, když v parkůru odhodí žokeje a odklapal do akátového zářezu.
   Viděli jste stokilového trampa? – Možná jednoho. Divočina nesnáší nic zbytečného. Tramping, sám o sobě má poslání sžít se s přírodou, kytarou a sportem. Pravověrný traper, živený jen lesními plody je suchý a věčně hladový, jako potápník.
   Ze zastávky vykročily dvě obézní dívky pod obrovskými krosnami. V odstupu za nimi se kolébají dva tlouštíci. Huňáč a Dělobuch. Podle báglů to vypadá, že jdou pěšky na Kavkaz. Prašná cesta, zlacená ranním sluncem zatáčí do lesa tmavého a vážného, jako kancelář soudce před obědem.
   Les může být tmavý, veselý, ponurý až smutný.  Zdejší  smrková monokultura, je vždycky tmavá a chmurná, až nepřátelská. Staré padesátimetrové smrky se zádumčivé kývají a vrzají, Sem tam se mihne brávník, kvikne dravec, nebo zbloudilý houbař. Houbař nekvíká radostí z nalezených hub, houbař kvíká zděšením, když se propadá do buřené z matrací a klozetových mís, které kupodivu naleznemo i uprostřed lesa. Houby ve vysokém, řídkém lese, plném průvanu nerostou. A když, tak jsou vidět na dálku a mají příbuzných, jako prase domácí.
   Dělobuch se zálibně popásl na kredenciosních zadečkách děvčat před sebou. Hlavy a záda měly zakryté krosnami.
   "Stejně jsou ty naše holky pěkné a macaté!"
   Hunáč se nejdříve podíval na pozadí Medvědice. To je jeho ségra. Potom jeho pohled sklouzl na Běluhu. To je jeho přítelkyně. Vzhledem ke své váze našlapuje lehce jako nosorožec. Znamenitá kočka!
   Tahla parta se kamarádí od školy. Ať dělali, co dělali sebelíp, byli groteskní jako sněhuláci na jaře. Pro velkou tělesnou váhu a neustálý posměch uzavřeli se do společných výletů, kde ss cítili nejlíp. Chodili spolu na pěší túry a výkendové čundry. I dovolenou měli rozdělenou do spacáků a táborových ohňů. Traduje se, že když šli na parník, kapitán musel slíbit topičovi vyšší prémie a stejně pro velký ponor ve Vraném vytlačili vodu ze zdymadla až do Štěchovic.
   Ještě k nim patřila Voduška. Ta přijela včera a přišla naproti na okraj černého lesa. Dívky pod krosnami indiánsky zajodlovaly, zamávaly a zrychlily.
   "Co říkáš Vodušce?" zafuněl Dělobuch. "Hodná, ztepilá, devadesátikilová holka. Že se pořád plácá v potoce, to nevadí. Hraje dobře na kytaru a zpívá. Nejraději po nás myje ešusy, ale proč objímá stromy a co jim říká? – Řekl bych, že je trochu mimo. Jednou jsem se jí na to ptal a řekla, že stromy jsou lepší než lidi. Že jí to řekli a že jí přinesou štěstí."
   "Ty stromy?"
   "Jo, ty stromy. – Hlavně, aby se na ní některej nevyvrátil!"
   "Tak to jo zlé," na to Huňáč, "to je zpožděná puberta, to jí bude dusit do třiceti. Já dělal místo vojny lapiducha, tak o tom něco vím."
   Dělobuch máchl rukou: "Podívej, už se zase tiskne na ten obrovskej smrk."
   U lesa odbočuje pěšina do rokle. Vypálená šipka v podobě ruky hlásí: Srubová osada Netřesk! Pod ní čekají na kluky Medvědice s Běluhou. Leží na odložených báglech. Opodál Voduška pořád ještě objímá obrovský smrk.
   "Vorazíme!" shodil krosnu Huňáč a hned se na ní svalil. "Na Netřesk seběhneme roklí."
   Huňáč tam zdědil srub. Netřesk je několik do podkovy postavených srubů ze švelů, neboli železničních pražců. Jak léta pádí, osadníci z údolí postupně odcházeli do věčných lovišt. Ti živí sem jezdí málokdy. Údolí krásně zarůstá. Zarostlo i hřiště, nemá kdo hrát. Čvachtavý potok v meandrech voní puškvorcem. A to ticho, to bolí. Naruší ho ani vysoko v oblacích pohupující se mistr termiky, slídivé káně.
   Když Hunáč přebíral zděděný srub, pronesl památná slova: "Bojím se, že si tohoto posvátného místa všimnou kolegové a úpornou snahou o jeho zachování, ho zviditelní a zničí! Hlavně, aby tady neskoupil pozemky nějakej blbec."
   "Ach, ach!" Voduška se pustila smrku a začala se ošívat.
   Dělobuch vylotěl: "To jsou divoké vosy! Padáme!"
   "Vždyt je to voda," prohlásil znalecky Huňáč, "smrk na ní vypustil klejotok smolný, já to znám, dělal jsem místo vojny lapiducha."
   Běluha zaklonila svoji platinovou hřívu, "na smrku je Yetti a dělá si hnízdo!"
   "Slez dolů gaunere, nebo tě srazím jako žábu do prachu!" zařval Dělobuch. Ohromená Voduška si prohlíží pokropená ramena.
   "Už lezu!" ozvalo se ze smrku. Nejdříve spadl ohromný žok šišek a potom se seškrábal vytáhlý chasník, něco jako placatá kouřová roura, nebo plaňka.
   "Cos tam dělal padouchu?" napadl ho Dělobuch.
   "Já jsem trhač šišek. Šišky trháme pro semeno, které z kvalitních jedinců vyséváme do školky. Jinak šišky sklidí veverky a v zimě křivky."
   "A na stromě je ždímáš jako syrovátku z tvarohu," přerušil ho Hunáč.
   "Inu, abych nemusel slejzat, vykonal jsem nahoře malou potřebu."
   "To se teda omluvíš té pokropené slečně, nebo ti rozkopeme ten žok a ještě ho sežereš," vybouchl impulsivní Dělobuch.
   "Omlouvám se vřele," ukláněl se Plaňka Vodušce, která vůbec nebyla mimo a dokonce se na hubeňoura usmívala.
   "Jo a za trest půjdeš s námi do údolí a nanosíš dřevo na oheň, jinak ti spálíme šišky," usoudil Hunáč. "Když budeš hodnej, dostaneš fazole, jaké jsi nikdy nejedl."
   Sestoupili kančí stezkou do rokle a podle potoka do údolí. Plaňka odložil žok a začal snášet dřevo na táborák. Voduška mu pomáhala. Hunáč přinesl ze srubu trojnožku na kotel. Délobuch zatopil. Děvčata krájela na špalku anglickou slaninu a házela ji do kotle.
   Plaňka se obrátil na Hunáče, protože pochopil, že jako majitel srubu je tady velitelem. "Musím odevzdat šišky do hájovny, pak bych se sem vrátil." Ukázal na kotel. "Vy čekate zájezd?"
   Hunáč se zakabonil, "Jestli svolí postižená, vrať se. Člověče, tys jí označkoval, jako to dělají v přírodě ramlíci. Já bych mohl vyprávět. Když jsem byl v nemocnici, jako lapiduch." Odfrkl si, "a zájezd nečekáme. Na to nemáme suroviny."
   "Odpouštím a pomohu se šiškami," zářila Voduška.
   "Co tomu říkáš?" řekl Dělobuch, když odešli. "Jestli jí řekne, že se rád koupe, je to hotový."
   Vrátili se mokři a nějak se dotýkali rukama. Hunáč z tajného sklípku vytáhl lahváče a vyrovnal je na pařez. Pustili se do fazolí.
   "Jmenuje se Cyril," představila Voduška Plaňku, plave jako úhoř. Rád by s námi pobyl. Za to tady bude občas hlídat. Bydlí nedaleko."
   "Může být," řekl rozšafně Hunáč, "ale má to háček. Je hubenej, jako drát do betonu."
   "Já ho vykrmím," vyhrkla Voduška. "Dal mi ho ten strom, jak mi slíbil!"

Jaromír Somr

3. místo v kategorii Próza nad 23 let

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz