Stop (P)

   Mávám a mávám, připadám si jak větrný mlýn, všechno marné. Tahle výpadovka k hranicím je plná kamionů. Ty brát nesmí a nažehlené rodinky, které jedou za nákupem, neberou ze zásady. To bych dřív stopnul stíhačku, co se mihla na podvečerním nebi.

   Bára sedí na pinglu a tváří se. Sluší jí to, i když se na mne zlobí. Stále se nabízela, že bude mávat sama a já pak přistoupím.

   To nemám rád a beru to jako podraz na řidiče - hezká holka u patníku a maník v závěsu!

   Vzátočině zavněl motor. Než jsem zareagoval, tak se kolem odpočívadla přehnal Mercedes. Na metalíze blesklo zapadající slunce. Na takové auto je škoda zvedat palec.

   Další auto které vyjelo, bílý mikrobus, bylo viditelně dost plné. Přesto zvedám ruku. Ještě jsem se nechtěl vzdát. Rád bych na slezinu dojel. Ale už to tak vypadá, že přespíme tady v pangejtu.

   Zapískly brzdy a já se s nadějí ohlédl. Mikrobus však jen přibrzdil, aby bezpečně objel meďáka. Ten se k nám vracel, za blikání výstražných obrysových světel. Jako v reklamě! Zabziklo to a okénko jde dolů. "Kam to bude, šéfe?" Honem říkám směr a místo, kde potřebujeme odbočit.

   "Jo, znám. Prosím slečno, " s lehkým cvaknutím se otevřely zadní dveře. "Přijměte skromné místo."

   "Tu uzdu mi hoďmladej sem do předu." Na můj nevěřící pohled jen dodal: "To si našinec nemůže pořídit vozítko?"

   Do přední sedačky jsem opřel i kytaru, vše zajistil bezpečnostním pásem a zaplul dozadu. Jak do peřinky.

   "Co že tak na večer?" Bára mu povídá o šéfovi, který jí nepustí z krámu ani o chvilku dřív. Pokaždé musí nacpat zboží do regálů a uklidit.Tím pádem jí ujede poslední autobus. "Je bezvadný, že na mě Fery čeká. Jinak by mě naši takhle na večer nepustili."

   Kouknul na mně do zadního zrcátka. "To ti schvaluju. Já jsem ňákej Vlk z Volfáků," natáhl k nám přes rameno ruku."Palec nelámu, to ňák přes levačku nejde."

   V zadním zrcátku jsem viděl jeho fousatou tvář. Byl dost starý. Táhla mu nejméně čtyřicítka. Když se usmíval, tvořily se mu kolem očí vějířky vrásek, takže vypadal, jako čínský děda Mráz.

   "Je to pěknej lump, takhle honit zaměstnance za pár šupů," povídám dospělácký řeči, který jsem pochytil doma. Vějířky prozradily, že jsem moc nezabodoval. Raději jsem zmlknul a pozoroval displej pod volantem. Nikdy mne nenapadlo, že k jízdě auta je potřeba informace o nadmořské výšce, nebo teplota pneumatik. Věřím, že kdybych se zeptal, kolik čárek napsal hostinský Jabkáč na účtenku u našeho stolu, tak by mi to ten počítačový trpaslík řekl.

   "Co starej Jabkáč, točí ještě pípou?" Trhnul jsem sebou. Že by četl nyšlenky? "No co koukáš. Znám to tady jak svý boty. Co jsme toho u Jabkáče prolili hrdlem. Říkal jsi přeci, že u něho máte slezinu? Já jezdím do vedlejší vesnice na osadu. Znáš Tygří saloon? Tak ten patří nám. Starejm pákám z Volfáků."

   Jak bych je neznal! Jejich kousky a lotroviny se u piva stále dávají k lepšímu.

   "Byli jsme vloni na pětadvacátým výročí," povídám.

   "Já chyběl. Zlej kapitalista mi naložil moc práce," kdyby to šlo, tak si odplivl. Přeřadil, aby udržel stodvacítku a ukázal na kytaru. "Zahraješ?"

   "Já moc neumím," bráním se.

   "My ji vezeme bráchovi," zachraňuje situaci Bára. Náhodou již umím pět akordů, ale nebudu mu říkat, že je kytara výborná schovávačka na cigára. Kluky z osady by doma přerazili a naši kouří. Tudíž u mne pod postelí jsou jako v trezoru.

   "Jak se vám líbil výročák," povídal, když předjel tři kamiony.

   "No, bylo to dobrý, ale pak se to nějak zvrtlo."

   Ještě jsem dodal: "My jsme šli spát dřív, ale říkali, že se tam chlapi porvali jako koně. Kvůli nějaký ženský."

   "Jako vždycky! Ženská, to je naše prokletí!" kouknul do zrcátka. "Nic ve zlým, malá."

   "To ani nebyly čundračky," povídá Bára.

   "Vím moc dobře, co byly zač!" řekl nevesele a prudce přibrzdil před přejezdem. Prokličkoval vesničkou a v rovné aleji, mířící k tmavě modré hradbě hor, spustil monolog.

   Parta kluků. Jezdili pod širák. Snad jediný vandr nebyl na stejné místo a svobody na rozdávání. Po vojně si pořídili saloon. V té požehnané době, kdy měli víc vlasů než vousů. Prostě krásní kluci, na které se začaly nabalovat holky. Jenže, jak některé povolili víc, už si museli čistit kanady o rohožku, mýt nádobí, ráno větrat ložnice i spacáky a špačky házet jen do popelníku. No hrůza!

   Do třiceti ani ránu! Přísaha svobodných mládenců zpečetěná soudkem rumu. Rozvinul se systém zákonů a zákazů, kterým žádná nepronikla.

   Ženskou na víkend nebyl problém sehnat. Stačilo zajet s gaziky k internátu a nikdy nejeli s prázdnou. Když se některá cukala, příště nejela. Jednu sezónu dokonce každé nedělní ráno slavnostně vytahovali ukořistěné kalhotky na stožár. Žili podle svých představ a nikdo v partě se nechtěl dát trumfnout.

   "Nebylo to fér a neříkám to, abych se vytahoval," řekl provinile a omluvmě kouknul, co na to Bára. Ta raději nic, jen mě vzala za ruku.

   První protijedoucí auta měla rozsvíceno. Volfák zaharašil pod volantem a palubní deska zahrála, jako barevná hudba.

   "Teď jedeš na vandr?" ptám se, abych přerušil ticho.

   "Ne, jedu do Němec. Už tam pět let makám. Vobčas za klukama jezdím. Tak jednou za dva měsíce. Ale už to není vono. Pod širák se nedokopem,jak je rok dlouhej, takže tohle vozím spíš jako suvenýr," kývnul hlavou na přední sedačku. "Jsme starý svobodný psi. Akorát dva z nás mají děti, ale žijou na hromádce. Otočilo se to proti nám. O pořádnou ženskou nezakopnu. Aspoň aby nešla po markách," říkal to spíš volantu a lehko mu nebylo.

   "Ale odkud teďjedeš? To jste měli sraz v městě?" ptám se, protože mi není jasný směr, z kterého přijel.

   "Já jsem tady už od čtvrtka. Šli jsme celá parta na odběr krve. Kámoš je v nemocnici a je to s ním moc špatný. Teď se vracím, musím v neděli do práce."

   Přijíždíme k "naší" křižovatce.

   "Seďte, já vás tam hodím," auto začalo blikat a zpomalovat.

   "To jsme mohli dojít," bráním se chabě.

   "Šetřte mladý nohy."

   "Vždyť to jsou jenom čtyři kilometry."

   "Nebojte, nenalepím se na vás. Otočím se na rynku." Nebylo co dodat.

   "Náhodou jste správná parta, když kvůli jednomu darujete krev všichni."

   Pohladil jsem její ruku, protože to řekla moc hezky.

   Úzká okreska se prudce točila lesem. Řidič měl plno práce s volantem. Pak se mihnul seník a obecní cedule. Reflektory vykouzlily kapličku na návsi. Auto ji objelo a se zhoupnutím zastavilo.

   Bára u předního okénka děkovala za svezení. Já zatím opřel naše torny o lípu. Když jsem se nahnul pro kytaru, chytil mne Volfák za rukáv.

   "Buď na tu svoji holku hodnej. Určitě stojí za to," pak je stě dodal. "Ten náš kámoš je HIV pozitivní!"

   Zaklaply dveře, výfuk zabrumlal, světlomety šlehly po okolí.

   Bára ke nmě přistoupila a já pochopil, že vše slyšela. Schovala se u mne pod maskáč, já ji objal. Jako bych jí chtěl ochránit. Mám knedlík v krku, nemůžu mluvit! Hladím ji po vlasech.

   Nocí se nese hospodský hlahol. Z otevřených oken se dere nesourodý sbor. Kytary se probírají melodií a jasně zní refrén:

   "Není přece všechno zlato, co se třpytí......"

 

Jiří Bok – Bokajs

kategorie Próza nad 23 let

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz