Tajemství kamýckého okna (P)

Čas plyne v lesích jako sama voda. Již několik let zapadalo rudým listím buků zde na hřebenech kamýckých hor. I tehdy padal déšť za lehkého větru dolů a s sebou bral těžké listy plné vody. Stál jsem u starého totemu na kempu protivínských trempů a vychutnával samotu okolí. Pozor! Do klidu lesa se ozvala dutá rána a pak někdo za tohoto sychravého, stínadelského dne otevíral těžká vrata k dávno zavřené rozhledně. Zvědavost nedala. Kdo může jít v tomto nečase v osamělé lesy? Tiše jsem došel okolo starého kříže k otvoru dveří a nahlédl dovnitř. Však jistě někteří znáte to strašidelné prostředí uvnitř. Ten dávno letitý prach a nikde jinde se nalézající atmosféra, která připomíná věci dávno minulé. Uviděl jsem je. Stáli tam schovaní dva lidé. Starý pán v zelenavé bundě s kapucí a mladší žena v perelíně. Prý si dole půjčili ve vsi klíč od věže, a proto teď vystoupí vzhůru k oblakům. „A k Bohu,“ řekl klidně starý pán. Společně jsme ledy sloupali vzhůru letitým schodištěm. Obdivoval jsem za těchto okolností starého muže, že se k něčemu takovému propůjčí. Ale brzy jsem měl pochopit vše. – Déšť ustal a na ochoze věže, ze které již dávno není výhledu, divoce poletovalo listí. Pak jsem uslyšel zajímavý příběh. Příběh, který mrazil a zároveň byl plný citu, který je doslova schován ve zdech zdejší věže. Však poslyšte...

„Jako mladí hoši jsme rádi chodili, a to zjara, hlavně na vrcholek Kamýka. Rozhledna byla tehdá nově otevřena a nás ukrutně lákala coby tajemný hrad. Šumava, vzdálené vrcholky hor, táborské krajiny, ale i vesničky dole v údolí. Když někdo pak rozhlásil, že z ochozu věže viděl vzadu za Kletí štíty Alp, zvědavci se jen hrnuli. Ve druhém roce po válce jsem se zde seznámil s dívkou, která jezdila na jarní a letní pobyt do vesničky po lesem.“ Starý muž přestal vypravovat a hluboce se nadýchl. „Prožili jsme spolu krásné chvíle, na které zůstalo mnoho vzpomínek a také vlastně i moje dcera.“ Přitom muž ukázal na paní, která tiše stála opodál.

„O dceři jsem se dozvěděl až po létech, to když jsem se vrátil z komunistického lágru. Bohužel doba v roce 1948 byla zlá a vůbec nepřála ani v pozdějších létech lásce a ani našemu manželství. Otec byl dosti veliký pohlavár rudé strany. Posílali jsme si dopisy a malé dárky a několikrát jsme se před mým odsouzením setkali. Hlavně několikrát právě zde na této věži. Tajně! Hroznou zprávou byla pro mne skutečnost, že má milá zahynula se svým otcem při autonehodě, kdesi v dalekém Maďarsku. Dozvěděl jsem se o tom, že mám dceru.“

Na cimbuří kamýcké věže zavládlo ticho. Příběh ten však zdaleka nekončil. – Starý pán vypravoval, že pak několik let žil zde dole ve vsi, než si našel bydliště poblíže dcery. – „Kamýcká rozhledna má několik oken. Kdysi jich bylo o jedno více. To okno bylo západním směrem a níže k zemi. Různí lidé často okenici ničili a lezli dovnitř, to když byla věž zavřená. Od úřadů přišel rozkaz – okamžitě okno zazdít. Při této práci, u které jsem byl, jsem pietně uložil do plechové krabičky několik dopisů od mé dívky i s kadeří jejích vlasů. Věci jsou tedy v místech, které jsme měli oba velice rádi.“ – Naše mlčení bylo odpovědí na do jemný příběh z dávných let. Co jich asi ještě putuje okolo této hory? Podáním ruky jsme se v tichém lese rozloučili. Do tmavého přítmí deštivého dne hleděla kamýcká věž a žalostně prskal plamínek v kalíšku svíčky v místech pod bývalou okenicí. Jako duchové lesů jsme se rozešli na své strany a do lesů se znovu studeně a také dlouze rozpršelo.

Cestou za deště do údolí bylo o čen přemýšlet...

 

Petr Sládek – Žit

Kategorie Próza

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz