Takovej večer pro sebevrahy (P)

   Mlha byla hustá jako klatovský jogurt. Slovo bylo hustý tak, že nešlo říci nahlas. Tomu, kdo to slovo zařval, jeho hustota evidentně nevadila. Nevadilo mu ani to, že to slovo zařval snad jen padesát metrů od okna srubu, za nímž si Houdy právě stáhl kanady a stejně jako každý jiný večer je varoval, že ten smrad teda dneska ještě vydrží, ale zítra, jestli s tím něco neudělají, tak: "Holky, je mi líto, ale na mráz!". Kanady vyplázly podlézavě jazyky a Houdy vyšel jen tak bosky před boudu na terasu, podívat se na toho zoufalce, co pase holky hodinu před půlnocí v mlze a v lese.
   "Jestli jsem to měl být já, tak tady nejsem. Jestli to byla vzácná sebekritika, tak při potoce doleva, až jak je ta lávka," zakřičel Houdy neznámému v ústrety a čekal. Silueta na lávce ukázala, že šlo o sebekritiku. Neznámý přešel opatrně po mlhou zamžených kmenech a zastavil se před terasou.
   "Ježíši, promiňte. Už se v tom mlíce potácím čtyři hodiny," sundala si, jak se ukázalo dáma poničeného zjevu kolem čtyřicítky, kapuci z hlavy a podívala se na Houdyho skrz pletence mokrých a slepených vlasů.
   "Ahoj. Kamila," představila se. "Hledám nějakýho pana Houdka," vysvětlovala a ždímala si ty poslepované rousy. "Chlapi v hospodě říkali, že za chalupou, co má ty parohy vpravo, úvozovou cestou až k rybníku a dál... ale to už je stejně jedno. V tý mlze jsem byla ráda, že jsem vůbec nějakou chalupu našla. A když jsem se šla zeptat toho chlápka, jestli má parohy, pustil na mě psa a kde byl rybník a kde byla úvozová cesta. Navíc se začalo stmívat."
   "Jo, je to takovej divnej večer," podíval se na ní Houdy.
   "Takovej večer pro sebevrahy," otočila se s nechutí do tmavnoucího mlíka. Houdy otevřel dveře do srubu, odkud vyšplouchlo světlo. "Tak pojďte. Čaj bude ještě teplej."
   "A proč hledáte toho Houdka?" prohlížel si jí se zájmem, když se posadila ke stolu a hřála si ruce o hrnek čaje.
   "Ale, takovej průser z minulosti. Znáte to. Úřad. Dvacet let se to válí po šuplatech, pak přijde novej šéf a z toho, co mělo dávno frčet kanalizací je najednou nosnej program. Ten pan Houdek bydlí daleko?"
   "Úřad?"
   "PÚLO. Plánovací úřad lidských osudů. Moc se o něm neví. Já jsem z oddělení reklamací. Pracovnice v terénu, inženýrka Kamila Hustá. Osobně," vypnula hrud', aby si mohl Houdy přečíst nápis na teď ještě zimou pěkně vyrýsovaných prsou.


ROZKAZEM PÚLO č.4552/ 59 Sb. PŘIDĚLENY TROJKY


   "Jestli vás to zajímá, tak 25. května 1960," všimla si jeho pohledu. "To triko nosím jako názornou pomůcku pro pitomce, co žijí v bludu, že si život určují sami. A ten pan Houdek?"
   "Já jsem Houdek," podíval sejí přímo do očí. "Jestli chcete, pro vás Houdy." Odstrčila hrníček po hrubé desce stolu a ponořila hlavu do masivní kožené kabely. Zpátky se vynořila s útlým fasciklem, sešněrovaným v plátně potažených deskách.
   "Houdek Jaroslav?" nahlédla do desek a pak na Houdyho zvědavým pohledem.
   "Sedí."
   "18. června 1961, 01.36 hodin v Plzni?"
   "Tou hodinou si nejsem jistej. Jinak taky sedí."
   "Česká Bříza 26, Plzeň - sever, matka Anna, otec Miroslav?"
   "Přesně."
   "Je. To je prima. Ani nevíte jakou mám radost, že jsem vás našla," zasmála se a Houdy musel přiznat, že jí to s těmi vyceněnými korálky setsakra sluší.
   "Tak se do toho dáme, co říkáte?" odhodila pramen vlasů z čela a zatáhla za mašličky na plátěných deskách.
   "Jasně! Napřed práce, potom zábava," přitakal jí Houdy s úsměvem a na tu zábavu se začal docela těšit.
   "Jedná se o 1. červenec roku 1976. Vzpomínáte?" začala trochu komisněji a aby rozluštila drobná písmenka na zažloutlém archu, nasadila si na oči úzké dioptrické brýle.
   Obrýlený ženský Houdyho vždycky přitahovaly. Dokonce si vytvořil a šířil mezi přáteli teorii, že ošklivá ženská s brýlemi vypadá skoro tak dobře, jako Veronika Žilková bez.
   "Úplně přesně," kousl se do rtů, aby se nerozesmál nahlas. "K snídani paštika z husích jater, následovala pravidelná stolice, studio Kamarád, před obědem, no jasně, zpívali Alexandrovci, svíčkové řezy, od dvou Čtyři z tanku a pes, určitě jsem nakoukl i do Neználka..."
   "Ne, ne, ne," zastavila ho. "Prvního července inkriminovaného roku jste vstával v půl sedmé. Toho dne jste vůbec nesnídal. Stolice sedí. Nečistil jste si zuby! Fuj!" podívala se na Houdyho přísně nad skly brýlí. "V 07.15 vám odjížděl vlak na Plzeň. Protože byl první den prázdnin, měl jste jet do Plzně a tam přestoupit v 07.45 na rychlík do Děčína, kterým jste měl jet k tetě. Do Plzně jste dojel podle našeho harmonogramu. U stánku jste si koupil pivo za 2,50 Kčs a posadil se na vozejky....."
   "Vozejky?" trklo Houdyho. Najednou ten den viděl tak ostře, jakoby to bylo teprve včera.

***

   "Ahoj! Tak kam?" podíval se na něj chlápek v amerických maskáčích. Musel to bejt určitě bourák, protože v americkejch maskáčích jezdili buď právě bouráci, nebo frajeři, co se chtěli nechat na čtyřiadvacet hodin zavřít, aby byli zajímavější.
   "K tetě," odpověděl mu otrávené a frajersky plivnul na zem, aby dal najevo, že tam vlastně ani nechce, že tam prostě musí, protože teta je stará a třešně z vrcholu toho desetimetrového stromu neočeše.
   "Ser na tetu! Spacák máš?" zeptal se ho zase ten bourák a taky plivnul na zem a ten jeho kedr byl třikrát větší a třikrát zelenější, než to jeho běloučký nebožátko.
   "Mám," přitakal hrdě. A jak se nakláněl ke svýmu batohu, že mu ukáže zánovní dekáč s kytičkama, ucítil z flekatýho mantlu toho obrchlapa takovou příjemně kořeněnou vůni, jako kdyby ten chlap visel tejden u nich v udírné na zahradě a eště z tý udírny dirigoval dědu, že to dřevo musí bejt jenom švestkový.
   "Dobrej," pokýval chlápek nad tou zahradou. "Víc nepotřebuješ. Teď dojdi vrátit lístek, ať máš ňáký love a jedem na Gutštejn."
   Pokladní za okýnkem vypadala jako Oliver Hardy. Měla skoro stejně hustej knírek a byla skoro stejně tlustá. Oddechl si, když uviděl snubák na jejím prsteníčku, a když mu místo love vysypala do mosazný misky celých osmačtyřicet korun.
   Jízda načerno do Konstantinek byla to největší vzrůšo, jaký ve svým životě zatím zažil. Na každý zastávce je průvodčí vyhodil z vlaku, a voni tam na každý zastávce zase vlezli.
   "Je na nás hnusnej, protože nás má rád," vysvětli mu Jerry pravidla hry.
   Hrozně si přál, aby noc pod vysokou věží hradu Gutštejna byla nekonečná. Připadal si stejně male a stejně pohádkově, jako Mařenka u ohně dvanácti měsíčků. A právě tady, pod siluetou věže s kokardou náletového jalovce, tady, promáčený teplem rudých uhlíků, utopený mezi chlapama ve flekatých maskáčích s indiánem v bílé hvězdě na pravém rameni zjistil, že Jaroslav Foglar lhal, že slovo "vole" může bejt stejně přátelský a teplý, jako slovo "kamarád". Celé dva dny proseděl tenkrát u doutnajícího ohníčku a trápil slzotvorné kanálky přívaly hustého kouře, protože věřil, že právě v té esenci kouře, v tom nahořkle kořeněném aroma je skryta celá podstata procesu zvaného "tramp".
"Smrdíš jak Wartburg," řekl mu Jerry ve vlaku zpátky do Plzně. Byl na tu přezdívku hrdej. V Plzni se posadili ještě na chvíli na vozejky, aby pokecali, než je tramvaje rozesejou po úhoru sluncem spáleného města. A tady, na rozpáleném asfaltu nádraží najednou zjistil, že jeho chrchel je stejné velký a barevný jako chrchel Jerryho, ba dokonce o odstín černé barvy tmavší. "

***
   "... to bylo 07.36 hodin," vytrhla ho ze vzpomínek paní inženýrka. "Právě v ten okamžik, kdy jste usedal na vozejky došlo k omylu operátora G-CH v našem řídícím středisku. Selhání lidského faktoru, čtu tady ve zprávě. Ale co vám mám povídat o roce 1976. Upevňování totality, každej kdo nepodepsal, držel hubu nebo chlastal. Nebudeme si nic nalhávat. Operátor G-CH slavil předchozí den narození dcery. Dokážete si představit, v jakým stavu nastoupil do denní směny. Prostě jste mu na okamžik vypadl z monitoru. Mimochodem, dostal se z toho ještě dobře. Tady čtu: Přeřazen do Služby ochrany objektu. No a vy jste díky jeho lajdáctví místo do Děčína putoval na Gutštejn. A to je ten průser!"
   "Proč průser?" vyskočil Houdy z palandy a praštil rozčileně rukou do stolu. "Vždyť to bylo úplně senza! Vždyť mně ta vopice vašeho operátora změnila od základu celej život!".
   "A o tom to je," podívala se na něj paní inženýrka vyčítavě.
   "Co o tom je! Wartburg, vandry, potlachy, tenhle srub! Poutníci a Telegrafní cesta v Plzni na výstavišti, hřebenovka Nízkých Tater a blesky tlustý jako stehna Věry Bílý, úplněk nad Pravčickou bránou jako její zadnice, stará rožmberská šlajsna, Honza Vyčítal na rabštejnským ranči, na gramci už jen šeptající "Tunel" od Wabiho, na oko nenáviděný a skrytě obdivovaný básničky od Juana a vy najednou omyl! Proboha, ženská. Dyť to je celá filozofie! Dyť je to celej život!"
   "Právě," ztišila hlas, sundala si ty slušivý brejle a vetkla si unaveně prsty s odřeným lakem na nehtech do očních jamek u kořene nosu. "Podle našeho harmonogramu jste už dvacet čtyři roků mrtvej."
   "Jak mrtvěj?"
   "Rychlík v 07.45 z Plzně do Děčína měl 1. července 1976 nehodu. Poslední vagón se na 2 km úseku Ústí - Děčín odpojil od soupravy a sjel z kolejiště přímo do Labe. Nikdo nepřežil. V tom vagónu jste dle našeho harmonogramu seděl i vy."
   "Tak to mě mrzí," posadil se Houdy sklesle zpět na palandu.
   "Tak vidíte," přisedla si k němu a něžně ho objala kolem ramen. Voněla nenápadným parfémem, dýmem z krbu, potem a kapičkami deště. Mlčeli tak tiše, že bylo slyšet i mlhu otírající se o lepenku střechy. Když vstala, zavrzalo lety vyschlé dřevo palandy. Klapnutí něčeho tvrdého o desku stolu ho přinutilo zvednout oči.
   "Horká novinka. Samonabijecí CZ - G 2000," porušila poprvé ticho.
   "Znám. Devět milimetrů Luger."
   "Mám to udělat já, nebo to uděláš sám."
   "Hele, a co kdyby si prostě řekla, že..." Začali si tykat.
   "Nezkoušej to. Říkala jsem ti, že mám novýho šéfa."
   "Dám ti tudle kudlu. Přivezl jsem si ji ze Španělska."
   "Hele, Houdy. Mně je to taky líto. Fakt. Víš, ale jak to v týhle blbý době chodí. Slušný místo se platí zlatem. A úřad je úřad," vzala pistoli, natáhla uzávěr a bez většího problému spojila přímkou hledí, mušku a střed jeho čela.
   Byl to takovej večer pro sebevrahy.

 

Jan Valeš – Jeňýk

1. místo v kategorii Próza oldpsavců

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz