To zvíře v nás (P)

Je zajímavé, jak důležité jsou pro lidi názor ostatních. Snažíme se být dokonalí, vždy vkusně oblečení, bezchybně nalíčení…

Jenom, aby nás viděli v dobrém světle.

Oni si ale stejně pokaždé něco najdou!

 

Moje jméno v tomhle krátkém příběhu není podstatné! Nikdo mi tak stejně neříká!

Můj kluk mi říká Pusino, já ho oslovuju Miláčku nebo Mazlíku.

Můj nejlepší kamarád na mě zase volá „Bello!“ podle hrdinky jednoho světového bestseleru nevalné literární kvality. Já jemu na oplátku říkám Edwarde. Má potom radost. A já tím pádem taky. Tváříme se přitom, že náš vztah je přesnou paralelou ke zmíněné knize, pravda se nicméně nachází úplně někde jinde. No, o tom později…

Mamka mi podle nálady říká Ariel, Pusíku, Mili a nebo: „Ty jsi fakt blbá, cos to zase udělala?“ atd.

Ségra mě častuje ještě líp: „Ty vole, ty jsi fakt p***, vole, nepleť se mi do života, kur***,“ ale to nejspíš patří k pubertě.

A taťka?

Ten… Škoda mluvit.

 

Občas mám pocit, jakoby se celý svět zbláznil.

Chováme lední medvědy v zoo v Německu (vždyť jim musí být horko, ne?!).

Zničili jsme si planetu a teď se divíme, že nám to oplácí!

Jíme chemikálie, dýcháme jedy…

Stříkáme na sebe parfémy a patláme si na ksichty farmaceutické blivajzy, ale divíme se, když pak máme rakovinu.

Ve dvaceti jdeme dvakrát na potrat nebo se dopujeme antikoncepcí, ale ve čtyřiceti nám není jasné, proč nemůžeme mít děti, popřípadě proč máme potomstvo postižené.

Vozíme si prdele autem, ale pak, abychom zhubli, chodíme do posilovny.

Asi jsem prostě divná, když mi svět okolo připadá bláznivý a celý postavený na hlavu!

Většinou se zamýšlím nad všedními věcmi a hledám v nich skryté významy, návody osudu, jak žít správně, nápovědy, kterou cestu zvolit. Nejspíš se nakonec nezbláznil svět, blázen jsem asi zase já!

 

„Všichni jsou povinni se za jízdy připoutat,“ zní přísný hlas řidiče.

To jsem nevěděla, že se pásy používají i v autobusu.

Ignoruju ho. Poslední dobou ve mně vyklíčila podivná neopodstatněná nechuť někoho poslouchat. Odjakživa se bůhví proč snažím dělat všechno jinak než ostatní – proto mi za prvé nezbyli skoro žádní kamarádi, za druhé jsem pořád za blázna a za třetí…

Nevím.

 

V batohu mám mimo svačinu a pár nepostradatelných věcí (propiska, blok, fotka Amy Lee…) asi tři metry dlouhé lano.

Ne, nebojte se, nechci se oběsit.

I když…

Ne, snad až na zpáteční cestě!

Nevím, zda je to směšné. Možná je to spíš k pláči. Anebo od obojího trochu – taková směsice protikladů. To jsem já! Rozpor sám o sobě.

A to by nevystihlo žádné jméno!

Proč mám tedy s sebou to lano?

To je skoro jako řečnická otázka…

Protože jedu za Miláčkem.

A?

A chtěla jsem vyzkoušet něco zvrhlého, i když mazlení s ním je nádherné…

Ne, nejsem žádná slepice jako ostatní holky. Vím, že každá láska jednou skončí, že jednou opadne zamilovanost a přijde krutá realita. Vím taky, že svět není růžový a že tenhle vztah je svou křehkostí s největší pravděpodobností odsouzen k brzkému konci, proč se tím ovšem zabývat teď, když je nám ještě hezky?

Život je přece o pocitech – užít si přítomnost. Budoucnost je nejistá.

 

Bojím se, abych ho nezkazila.

Je tak hodný!

Pro mě asi až moc. Nezasloužím si ho!

Jsme tak rozdílní! A přesto máme mnoho společného.

I když mě vždycky překvapí, když má na něco stejný názor. Moje podstata odjakživa počítá s nepochopením. A hlavně s originalitou!

Originalita na úkor všeho ostatního, včetně zdravého rozumu. Prostě říkat a myslet si za každou cenu něco jiného než ostatní, i kdyby to měla být totální capina!

Prioritou se stane nebýt jako oni!

Co z toho mám?

Nic.

Jen nevyčerpatelnou zásobárnu témat (jedno téma) k psaní. Vlastně píšu to samé pořád dokola.

Kdo to vůbec ještě čte?!

Na druhou stranu: opakování matka moudrosti.

I když mi teď vlastně není jasné, jak by se dal aplikovat tento citát zrovna na náš případ. Tedy jakou moudrost vypěstujeme, budeme-li stále dokola číst o jedné věčně nespokojené holce, co z trucu dělá všecko naopak.

 

Fajn, příště vymyslím něco nového…

No, to těžko…

 

Za oknem autobusu pomalu vychází slunce. Blížíme se k cíli.

Je to zajímavé, jak lidé vnímají jen určité věci. Východ a západ slunce – sledujeme ho a rozplýváme se nad tou nádhernou romantikou.

Babička mě jednou donutila na dovolené (!!!) v Bulharsku vstávat někdy v pět ráno nebo v kolik, abychom se šly podívat na východ slunce.

Hm…

Ale že to slunce má nad hlavou celý den jí nějak nedochází. Pročpak slunce není vzácné celý den? Proč je vzácné jen tehdy, když se rodí nebo umírá?

Někdy jen tak sedím na houpačce na našem dvorku a nechávám si na kůži dopadat teplé sluneční paprsky. Je to nádhera! Dokážu tak sedět třeba půl dne.

 

Začíná se o mě zase pokoušet vztek.

Vždycky to přijde nějak najednou. Mám prostě divnou povahu, viz moje knihy.

Z ničeho nic dokážu být naštvaná, z toho zase šťastná. Je to podle mě tím, jak pořád přemýšlím nad životem – a jak se mi v hlavě zpětně rychle přehrává celý tenhle běh událostí: chvíle klidu, nějaká ta aféra, deprese, radost…

Touhle už není jako na houpačce!

Tohle je, jako kdyby vás nepřipoutaného nechali kutálet se v tom velkém balónu po minovém poli.

(Na název tohohle sportu si nevzpomenu, bohužel.)

Cokoliv, jen ne nuda!

 

Tak.

A teď proč jsem naštvaná?

Můj nejlepší kamarád Edward mi slíbil, že za mnou přijede o víkendu, pokud bude hezké počasí. Ne, že bych s tím nějak vážně počítala, neboť pravděpodobnost dodržení slibu je u něj asi stejná, jako pravděpodobnost, že já bez brýlí vzduchovkou na první pokus trefím sto metrů vzdálený špendlík, nejlépe jeho hlavičku…

Ale ta naděje ve mně tak trochu plápolala, zvlášť když hlásili přes všechny předchozí předpovědi na víkend hezké počasí.

Jsem naivní, já vím.

 

Nezklamal!

Jsme ráda, že je tak spolehlivý!

Napsal, ať ho nečekám, neboť nepřijede.

 

V tu chvíli mě málem skolil vztek! Nezbylo mi nic jiného než vypadnout z domu. Na kolečkových bruslích, abych se co nejvíc strhala, jsem vyrazila k lesu. Během čtyři kilometry dlouhé cesty tam mi hlavou probíhaly alternativy SMSky, kterou mu pošlu na oplátku. Musela vyjadřovat můj vztek, zklamání i uraženost.

Po prvním kilometru jsem byla rozhodnutá mu napsat něco takového: Jste všichni stejní! Nikdo si na mě nenajde čas!

To by ho spolehlivě dostalo. Nesnáší, když řeknu, že je stejný jako ostatní. Už to mám vyzkoušené…

Pak se mi to rozleželo.

Dobře, dneska nejezdi. Přijedeš ale zítra a už se nevymluvíš!

Hm… Ale ne! To mi připadalo jako další skuhrání, fňukání – ukázala bych mu tím jen to, jak je pro mě nepostradatelný (jako všichni z těch mých několika přátel). To v žádném případě!

Ne…

Jdi už do prdele! Nikdy nic nedodržíš! Seru na tebe!

Ale… Přece nemůžu jedinou SMSkou pohřbít …svou pověst slušné holky…

Les voněl jehličím a vznášel se zde chlad nedávného deště. Mokrá cesta mezi horami mi nedovolila pokračovat, musela jsem se začít vracet. Čtyři kilometry zpátky…

To snad nemyslíš vážně?! Vždyť je hezky! A slíbil jsi to!

Hm… Dalších asi padesát verzí jedné posrané SMSky!

Až doma, když jsem si masírovala z bruslí odumřelé nohy, mě napadlo něco jiného: Jasně, nemusíš se obtěžovat!

Táááák… Odesláno.

Vím, mám problém se spontánností. Spontánnost na úkor promyšlení.

Neodpověděl!

Ani se mu nedivím, taky bych na takovou SMSku neodpověděla.

Asi mě tímhle zbavil i toho posledního zbytku pozitivních pocitů, které k němu chovám.

Chtělo se mi ještě napsat: Nejsi Edward! Edward pro Bellu dýchal, byl odhodlaný pro ni zemřít. A ty? Ty si na mě ani nenajdeš čas. Nikdy!!!

Ne, už to nechám tak. Už mu nic psát nebudu…

Znáte písničku Call me hen you´re sober od Evanescence?

Ne?! A to mě čtete?!

Každý, kdo mě čte, musí znát od Evanescence minimálně tuhle písničku!

Nevadí…

Zpívá se v ní (v trochu jiném kontextu, ale to je irelevantní): If you loved me, you would be here with me... If you want me, come find me!

Tohle by si měl můj kamarád Edward uvědomit.

Anebo by mu stačil kopanec do prdele, aby se mu rozsvítilo.

Věčná tma…

 

No, nenaštvalo by vás to?!

To jen krátce jako odůvodnění, proč se o mě zase pokouší vztek!

(Stejně se s ním zase usmíříme, to je jasné!)

 

Vystoupím z autobusu.

Támhle je Miláček!

Najednou vztek mizí a všechno je dobré.

Těch věcí, které se nakonec ukážou jako zcela irelevantní, je přece jenom valná většina.

A co je vůbec důležité?

Myslím, že v tuhle chvíli jedině to lano v mém batohu.

 

„Už mi nikdo nezbyl!“ stěžuju si Miláčkovi.

„Ale prosím tě!“ utěšuje mě svou obvyklou větou.

„Ne, je to tak! Ale víš, asi mi to už ani nevadí. Musím nejdřív poznat sama sebe, nějak ovládat své emoce a najít smysl života. Pak se ti praví přátelé objeví.“

„Když myslíš…“

 

Konec vážných debat o smyslu života! Tulíme se k sobě, líbáme s vášní, jakou u něj nepamatuju…

Všechno mi to připadá skoro tak pěkné jako naše první setkání. On na to moc rád vzpomíná – zamilované cudné pohledy…

Mělo to něco do sebe.

Městem našeho setkání byla Kroměříž – stejně tam jednou skončím natrvalo. Tak aspoň je mi blízká těmi nepopsatelnými zážitky.

Líbá mě na krk…

Přemýšlím přitom nad našimi společnými okamžiky. Vždycky to uteče hrozně rychle. A to loučení je nejhorší!

 

Jedu autobusem zpátky, lano v batohu. S Miláčkem se máme vidět zase za týden.

Edward najedou píše: „Ahojky, Bello, nezlob se na mě! Přijedu příští víkend! Slibuju!“

Nic se nezmění. Všechno je pořád dokola. Má smysl žít o den dýl? Byl by stejný jako všechny předchozí!

V další stanici z autobusu vystoupím, daleko od domova. Kousek odtud je pěkný les. Projdu se pod stromy, najdu pěknou dostatečně silnou větev a samozřejmě se se všemi hezky rozloučím, aby jim to nebylo líto… Jsem přece slušná holka!

 

Adriana Müllerová

kategorie Próza do 23 let

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz