Touhy (P)

 Jako snad všechny malé holčičky si přála, aby se z ní stala krásná princezna. Jenže v páté třídě přestala vidět na tabuli a lékař vyřkl ortel – brýle navždy! To byl tedy podraz od života. Nikdy nebude úžasná krasavice před níž všichni tají dech a hlavně Ondra ze šesté cé nepadne na zadek. Maminka jí sice bez protestů zaplatila brýle, které si vybrala, ale to ji neutěšilo. Ani úspěch nové zpěvačky, jíž brýle velmi slušely jí nezvedl sebevědomí. Ona je přece jiná a zpívat stejně neumí. Neumí nic a má brýle.
   Utekla do lesa a dlouho plakala nad svým neštěstím. Teprv když jí došly slzy, všimla si, že vidí lístky na stromech, berušku v trávě a jiné detaily, které pro ni byly již delší dobu jen barevné skvrny. Bylo to tak úžasné, že utíkala do přírody kdykoliv jen mohla. Tam na ni nikdo nepokřikoval brejlovče, čtyřočko, slepejši a jiné duchaplnosti. Nebo utíkala do snění nad knížkami, kde se člověk snadno ztotožní s hrdinou. Kde je krásný, statečný, čestný, má bezva kamarády a zažívá spoustu senzačních dobrodružství. I ona zažívala svá malá dobrodružství, jen neuměla nikomu povědět o tom, že potok pod ledem kreslí zrcátka, nebo vylíčit krásu modrých ladoněk pod lesem. Ani neměla komu to říkat, každý by myslel, že je blázen. Na svých toulkách se cítila osamělá. Maminka sice měla pochopení, ale ne čas se s ní toulat. Ani by to nebylo ono.
   Po několika letech potkala před nádražím bývalého spolužáka. Tenkrát jí nepřipadal zajímavý, ale teď vypadal jinak. Trochu jako zlatokop z jejích dobrodružných knížek. V zelené košili s vestou, šátkem na krku a obrázkem na rameni. Na hlavě měl klobouk, na zádech tlumok a v ruce vak ve kterém by mohla být klidně rýžovací pánev.
   "Jé, ahoj Honzo, odkud jdeš?" dodala si odvahu.
   "Z trampu."
   "Hm, co to je, karneval?"
   "To bych ti těžko vysvětloval," mávl rukou Honza.
   "Ale mě by to opravdu zajímalo," řekla a srovnala s ním krok. Nasála vůni lesa, uzeného a ještě něčeho, co si nemohla vybavit. Když Honza viděl, že se jí jen tak nezbaví, začal něco nesouvisle povídat. Podle jejích otázek poznal, že to moc nechápe.
   "Počkej," řekl, když došli k lavičce v parku. Otevřel vak, který nesl v ruce a ukázalo se, že to není pánev, ale kytara. Chvíli jen tak brnkal na struny a pak začal potichu zpívat. Takové písně v životě neslyšela. Bylo v nich všechno o čem léta snila: Vítr ve vlasech, kanoe v peřejích, psí spřežení, toulavé boty, volnost, kamarádi, daleké země i hvězdné nebe. Nemohla se písní nabažit, pořád chtěla slyšet další, až nakonec Honza řekl: "Víš co, tak pojeď v sobotu se mnou." Až se jí zatočila hlava, přesně to si přála slyšet.
   To se stalo dávno, ale od té doby věděla, že sny jsou sice krásné, ale nejlepší je, když člověk není blázen zasněný sám.

 

Gisela Hlavatá

kategorie Próza

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz