Údolí tonoucích tužeb (P)

Věnováno Milošovi P.

   Někde uvnitř, kde bije mi lásky zvon, jež pravidelně vhání do složité spleti tepen a žil rudou řeku snů, někde tam za víčky, kam chodí touhy spát, skrývám v notovém zápisu morseovkou vytesáno jedno tiché přání...
   Každý rok v létě, když mě začne dusit městský vzduch ztěžklý olovem a nervozitou davů, nudit šedý pohled na neměnné panelové obry a ušní bubínky vypovídají nadále snášet řev motorů, vracím se po dehtem nasáklých pražcích rozpukaných horkem, nekonečnou záplavou květů dobromyslu a opuštěných hlemýždích domečků zapomenutých u kolejí, do malebného údolí průzračné Kamenice laskající stříbřité břidličnaté břehy něžněji než klisna hříbě. K řece po celý rok s dechem nejchladnější tundry, jenž proplétá své vlasy mezi obrovskými balvany s truchlivou písní o tom, že se jí stýská. Je nespoutaná, a přece tak zranitelná, když zanechává chomáčky bělostné pěny mezi nánosy větví jako krůpěje vlastní krve.
   Starý milník u trati s parukou z věčně žíznivého mechu a oprýskaným číslem označuje místo, kde do příkré stráně odbočuje lesní cestička. Mé stopy z loňského léta z ní už dávno smyly kyselé deště. Stoupám příkře v příjemném stínu habrů, pod nohama mi praskají drobné větévky a na troud vysušené loňské listí.
   Konečně se ocitám pod břidličnatým masivem s převisem, který jako velká střecha chrání spáče před deštěm. Opět mě vítá osada se jménem, co voní Divokým západem, indiány a stády buvolů, křesla a stolek z kulatin i krásně vyřezávaný totem, ten starý a neohrožený strážce údolí. Ohniště, opevněné hradbou z břidlic chránící plamen proti větru, je čistě vymetené od popela a pod skálou je připravena slušná zásoba dříví. Odkládám batoh pod skálu a z kapsy vyndám sirky, abych postavila na malinový čaj.
   Velkým oknem mezi větvemi, které jako hadi proplétají svá šupinatá těla v korunách stromů, teď pronikají vlahé sluneční paprsky, ale až se snese na údolí tma, promění se v obrovské promítací plátno poseté statisíci jiskřiček, na které, jako na stádo ovcí, dohlíží ovčák Měsíc. Ohniště už bude jenom dýmat, stromy ševelit a z údolí od řeky uslyším před spaním zase tesknou píseň, že sejí stýská. Všude kolem je klid, jen občas rozřízne ticho pozdní vlak ohlašující sirénou nedaleký vjezd do tunelu a skřípot jeho kol o rezivé kolejnice.
   Víčka ztěžknou, vychladne poslední uhlík a vymění svou barvu roztaveného železa za popelavý nádech ranní rosy, jen řeka nepřestane zpívat.
   ...chtěla bych Ti jen říci: »Dej mi svou dlaň, ukážu Ti nejkrásnější místo, co znám.« Však slova rozplynou se jako ozvěna mezi skalami ještě dřív, než jsou vyslovena a znavené touhy utopí se v příboji všedností, aby je odliv odnesl do zapomnění statisíců neuronů. Víš, jsem jako ta krvácející řeka, vyhýbající se balvanům. Zůstanou zase jen sny, touhy, přání, ale ty nikdy nespatříš údolí Kamenice Má Lásko.

 

Petra Mlčkovská

kategorie Próza do 23 let

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz