Velký oheň (P)

    Říkali jsme mu Pštros. Snad proto, že neuvěřitelně dlouhý krk nemohl unést jeho hlavu a tak se klimbala ze strany na stranu. A právě Pštros mě jednou pozval k velkému ohni. Nemohl jsem odmítnout.
    Přivítal mě s otevřenou náručí a lahví piva. „Kde chceš dělat vatru?“ zeptal jsem se. „Tentokrát u Medvědího potoka.“  „Pěkný,“ řekl jsem, „ráno ti to pomůžu připravit.“
    Vytáhli jsme se. Byla hranice pagoda, křesla z kamenů i starých kořenů, zásoby dřeva a napůl v potoce soudek piva. Když jsme skončili, řekl Pštros krapet váhavě: „Víš, Same, pozval jsem dnes taky souseda z vedlejší chaty. No, a my tu držíme takový všelijaký zvyky a on na nich jako starý trempíř ortodoxně trvá.
    „Co tím myslíš?“
    „Třeba abys nevopejkal buřty, to se na „velkým ohni“ nesmí, neházel do plamenů špačky, neřku-li, že bys ho hasil vodou!“
    „Dám pozor a vo ty buřty se neboj, stejně je tu nemám.“
    Přijel se svou ženou, takový padesátiletý dobrák, malé oči těkaly a huba pořád jela. Znal historky, příhody i anekdoty. „Tak co, pardi, narazíme soudek?“ řekl velmi brzy. Stalo se a on zmařil jen jednu sklenku a obestřen tajemstvím vlezl do vrbiček. Vrátil se s dvěma zašpičatělými pruty. „Pardi, vono chce všechno svý, i takový pivo!“  Žena zalovila v síťovce a vytáhla promaštěný balíček. Zamrazilo mě divnou předtuchou, ale pořád jsem si říkal, že se určitě pletu.
    Nad planoucím ohněm rozkvétaly překrásné, tučné, kanadské lilie a do noci nad Medvědím potokem se nesla známá, libá vůně. „Vy si nedáte?“ zeptal se mně udiveně. Podíval jsem se na Pštrosa. Seděl ztrnule na kameni a jeho krk se teď zdál ještě delším a hlava se víc podobala ptačí. Mlčel a polykal na prázdno.
    Jo, abych nezapomněl, nálada zase stoupla, protože vuřty byly fakt dobrý.

Miroslav Hospodář – Sam z Blackrangers

2. místo v kategorii Próza začátečníků