Věštba (P)

   Nejen medicine man, ale i medicine women se vyzná v tajích a předpovědích. Ve svých snech dokáží s určitostí voznačit blížící se katastrofu, či zdárný konec bitvy. Když Sitting Bull prorokoval, že u Little Big Horne budou s určitostí padat vojáci, tak nebylo jednoho válečníka, kterej by jeho slovům nevěřil. Sitting Bull měl vidění. Ve svým transu viděl klesat modrý uniformy - a jak sám prohlásil - a kácely se jeden přes druhýho. Jak ten masakr dopadl všichni víme. Podle indiánů to byla vítězná bitva. Pro bílou rasu to byl masakr. Indiáni nazývají místo vítězný bitvy jménem „Greasy Grass“. Není to však místo mastný trávy, mastný vod krve, nýbrž v těch místech při východu slunce se tráva kolem Rohu Malé Velké řeky nádherně blyští. Jako by byla pomazána sádlem.

   Žila i byla v tomto kraji vrásčitá a poloslepá medicine women. Indiánka plnokrevná z kmene Arapahoe. Jak byla stará nedalo se dobře vodhadnout. Při chůzi si pomáhala dlouhou a silnou holí. To, když vycházela krmit ptáčky a povídat si s jeleny a srnci. Přebývala v jedný místnosti malýho srubu. Chodili k ní zákazníci pro rady a spirituální výpomoc. Šel jsem taky, neboť jsem přímo dychtil uslyšet pravdu.

   Sedělo se u krbu, kde vždycky plápolal voheň. V zimě i v létě. A věštkyně se dívala pouze jedním směrem. Do červenejch plamenů ve vohništi. Snad jeji černý voči viděly jen tu rudou zář. Návštěvník seděl i ležel na zemi a měl za úkol přikládat na voheň. Lekce nebyly nikdy delší, než šedesát minut. A řešil, či převídal se pouze, jen jeden nejdůležitější problém. Jeden základní dotaz. Když po chvíli začla mluvit, tak se ten malý srub naplnil nevyzpytatelným klídkem s dokonalým duševním souzvukem.

   „Tak matko! Jak to všechno naše matička Zem unese? Co nás čeká, a co nás nemine? Budou lidi na světě konečně spokojený? Bude konec válkám?“ vyplivnul jsem moje votázky mezi dveřmi.

   Místo vodpovědi mě jemně nahmatala ruku a vodvedla k plápolajícímu vohni. Měkce nařídila abych usedl a držel hubu. Usedla do svýho křesla a začla brebentit něco v řeči, který jsem nerozuměl. Nezbejvalo nic jinýho, než se taky dívat do plamenů. A aniž bych musel vopakovat můj dotaz, tak pomalu začla mluvit:

   „Matka Zem být unavená. Bude se probouzet a zachvívat. Stane se brzy. Spravedlivej z ní vystoupí a vobletí svět. Než svět vobletí nastanou ty pohromy velký. Lidi moc umírat budou z důvodů katastrof. Přírodních a obrovských katastrof. Člověkem války způsobené mnoho životů zničí. Bude atomová válka. Krátká bude. Matka Zem v prvním je stupni, kdy na lidi všechny velký problémy doléhají. Práce není a lid domy ztrácí a jsou s mocnejma nespokojený. Neschopná a podplacená je vláda. Řešit problémy nedokáže. Do svých kapsářů cpou pouze. A kam voko dohlédne, všude dluhy jsou vohromný. Blaho veřejný je na vokraji propasti. Protesty jsou velký. Po světě celým.“ Ticho. Vokamžik rudejch vočí. Ústa votvírám k dotazu.

   „Drž hubu! Přilož na voheň! Lehni si!“ skoro štěkala rozkazy. Ale znělo to vod ní tak nějak mateřsky. Všechno jsem provedl a bez řečí. I věděla, že mi už bolí nohy vod toho indickýho sezení.

   „Velký sopky vodfukovat počnou a záplavy dalekosáhlý budou. Nehody dopravní nastanou. Z důvodů neznámejch letadla padat budou. Je špatně, ale kdy bude nejhůř? Až voda pitná nebude. Dobrý vody bude málo. Vody všude dost, ale je zkažená. Nakažená zářením z roztavenejch elektráren. A soused tluče souseda. Zmatek je a chaos. Utrpení dennodenní.

   Spravedlivej rozpíná křídla a letí. Rudej mrak uvidíš. Pak nepochybuj. Je to Spravedlivej. Ach! Kdo se dočká světa jinýho na matce Zemi? Ten, kdo připraven bude a smír v duši najde. Usmířen s osudem. Nepomůže nic. Cenný papíry, burza, zlalo a banky? Na nic a na hovno! Plastic karty jakbysmet. Peníze v hrsti měj. Ty se udrží. A ty nepadnou. Přetrvají. Proto, pod sebe zoufale hrabou!“ Klídek. Jen praskot borovýho polena narušuje ticho. Hlavu mám vod podlahy zvednutou a bolí mi svaly za krkem. Koukám a čekám. Podlaha voní pryskyřicí a smolou z borovic.

   „Zase si sedni. Bolí tě za krkem. Ale sakra. Napřed přilož poslední poleno pro poučení poslední.“ Pohodila hlavou ke krbu.

   „Nebude vojna. Matky budou chránit svý synky. Schovají je. Vodstěhují za moře. Nebude vojna. Nebudou vojáci. Ha! A velký protesty budou. A krvavý. Ke konci vláda fungovat bude. Vláda vod lidí, pro lidi. Tak jako kdysi. Ja. A ty dva veliký bouchance? První bude zaviněn chybou systému složitýho a druhej jako vodveta za tu chybu. Synku! Je krásnej den umřít. Nezapomeň vrátka zavřít, než pod kopcem zmizneš.“

   Nahazuji znovu do míst, kde mi zabral pstruh. Vedle kámoš - prorok - dopil plechovici a s prosebnýma vočima žíznivýho hlásí: „Kamaráde! Jak mi to řekla, tak jsem to předal. Věř, či nevěř! Nemáš ještě škopek?“ škemral.

   Vytáhl jsem jezerního pstruha a podal jsem mu další pivo. Ta jeho zkazka za těch pět piv rozhodně stála.

 

Jerry Vecka – Pupál

Kategorie Próza

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz