Vrba (P)

Je chladný podzimní večer. Zatímco přes den je obloha oblečena ve svém typickém šedém šatu, nyní ji zdobí nespočetné množství zářících hvězd. Lidé jsou zalezlí ve svých domech pod dekou a dobrovolně se utápí v nelítostné podzimní melancholii.

Krajina je ponořena v dokonalém tichu, které sem tam tiše naruší slabý vánek, jež putuje údolím jako znavený a zoufalý poutník, marně hledajíce smysl své cesty.

Kousek od utichlého rybníka se zde nachází stará vrba, výrazně ohnutá v kmeni. Stojí tu již celá staletí a svýma neviditelnýma očima je nucena přihlížet lidským strastím a smutkům. Za svůj život byla svědkem mnohých bolestí a útrap nás, lidí. Teď však cítí jen únavu a znechucení.

Dnešního večera nejspíš dolehla podzimní melancholie i na vrbu. Stojí tam, kde každý den a smutně hledí do rybníka před sebou. Nicotné ticho ji obklopuje ze všech stran a ona mu nemůže utéct. Je sama. Je tak zoufale osamělá a nyní, tohoto pochmurného večera, poprvé za celá staletí pocítila ten bezmocný pocit samoty. Tak sama, tak bezradná.

Dlouhé stovky let tu stojí každý den na tom stejném místě a každý den je jí jediným společníkem samota. Lidé ji přehlížejí, je to jen ošklivá stará vrba. Přitom si ale neuvědomují, že je to právě ona, která naslouchá jejich příběhům. Je to ona, která vyslechne všechny ty mladíky, kteří si pod ní sednou, opřou se a začnou vyprávět své bolestné příběhy o nešťastné lásce. Je to jen stará a ošklivá vrba, pod kterou ovšem každý den někdo vysedává, pod kterou si lidé chodí pro odpuštění, radu, pomoc nebo si prostě jen tak popřemýšlet či odpočinout si po náročném dni.

Lidé jsou u ní přítomni především na jaře a v létě, přičemž se v horkých dnech mohou opláchnout v rybníku před vrbou. Jenže teď nastal podzim. Nálada je líná a lidé nevycházejí tolik ven. Raději zůstávají doma, a proto se vrba nyní cítí tak osaměle. A v zimě to bude ještě horší – na větvích ji bude studit bílý sníh, zatímco děti se budou někde daleko od ní oddávat zimním radovánkám. Kdyby si vrba mohla povzdechnout, povzdechla by si. Kdyby uměla ronit slzy, dokonalé ticho by zrušila svým hlasitým pláčem.

Na nebi vznešeně visí měsíc. Stejně jako každý večer je zahleděn do rybníka pod ním jako do zrcadla, v němž pozoruje svůj odraz a opět smutní nad svou bledou zjizvenou tváří. Náhle si všiml posmutnělé vrby, stojící ve stínu. Odvrátil svou zář od rybníka a posvítil na vrbu, nakloněnou nad rybníkem, jako by z něj chtěla pít.

Vrba se najednou ocitla celá pohlcena v měsíčním světle. Rázem z ní opadla všechna samota i smutek. Byl to náhlý pocit osvobození. Uvědomila si totiž, že není sama. A nikdy sama nebyla.

Vždy nad sebou měla zářící měsíc, který ale každý večer proklínal svůj vzhled, a tak si svou vzájemnou přítomnost neuvědomovaly. Avšak nyní již nemá nikdo z nich důvod ke smutnění. Měsíční zář je pro vrbu jako pohlazení plné lásky, které postrádala. Měsíc vlastně neuměl ani dělat nic jiného, než sledovat svůj odraz ve vodě. Teď je tu však pro vrbu. A kdyby se mohl usmát, usmál by se. Kdyby mohl sestoupit z nebe a obejmout vrbu, obejmul by ji. Vrbě však bohatě stačí jeho obyčejná přítomnost.

A najednou ticho vrbě nepůsobilo bolest. Najednou i ono bylo jejím přítelem. Byl to zajímavý a poučný večer.Toho chladného podzimního večera si vrba něco totiž uvědomila. Uvědomila si, že nikdy nejsme sami. Nikdy.

 

Petr Bartík

kategorie Próza do 23 let

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz