Výprava na chatu (P)

   Slunný červnový den, pátek odpoledne. Stojím s Tomem na mostě na nádraží a vyhlížíme bílovecký vlak, kterým přijede Ampovičachpi. Vlak přijíždí za chvilku. Vítáme se a spěcháme na hlavní nástupiště.
   Tom je můj mladší bratr, Ampovičachpi naše kamarádka. Už rok a půl máme zálesácký klub »Bílí hadi« a teď jedeme – s rodičovským doprovodem – k nám na chatu.
   Během dvouhodinové jízdy vlakem hrajeme několik her, ale hlavně plánujeme, co všechno za ten víkend podnikneme.
   Cíl naší cesty je v lesích nad malou vesnicí Valašská Polanka. Do kopce stoupáme poměrně rychle, ale Tom má zřejmé energie nazbyt, tak náš pořád pohání. »Prosím vás, makejte, vám to děsné trvá.« »Nebuď aktivní. Dneska večer půjdeme pozorovat západ slunce pod Parhůň, tak si ten kopec můžeš vyběhnout,« navrhuji. »No dobře, tak ať Ampovičachpi pohne!« křičí Tom patnáct kilometrů před námi. »Nevysiluj se mluvením. Ampovičachpi to má dvakrát těžší než ty, tak se zklidni. Hele, já ti tu tašku vezmu, ať tě nemusím poslouchat,« říkám.
   Na chatě lisujeme kytky do kroniky, ale před osmou hodinou vyrážíme směr velká paseka, vyzbrojeni dalekohledem, foťákem a Tomovou příručkou k určování rostlin.
   Stoupáme vzhůru do kopce. Prodíráme se křovím, přecházíme lesní pěšinu a rozkvetlou loukou pokračujeme v cestě. Slyšíme cvrčky. Procházíme smrkovým lesíkem kolem studánky a už jsme na pasece, u cíle cesty. Paseka nás přivítala sluncem, zatímco dole, v lese, už je stín.
   Kvete tu plno kytek, hlavně jedna vysoká s růžovými květy je tu v celých kolech, jenže ji neznáme. Z příručky jsme se dozvěděli, že to je »vrbovka úzkolistá«.
   Sedíme na velké hromadě kamenů, vidíme velkou paseku plnou kytek, mezí, pařezů a osamělých stromů. Středem se vine stará zarostlá lesní cesta.
   Slunce nezapadá, na západě je velký mrak se zlatými okraji. Zvedáme se a jdeme záplavou třezalky, vrbovky, jetele, kopretin, heřmánku a zvonků. Máme pěkný výhled na vesnice Valašskou Polanku, Leskovec a město Vsetín daleko v údolí. Díváme se dalekohledem a pokračujeme maliním dále.
   Ptáci pořád zpívají.
   Slyšíme i cvrčky dole na louce.
   Čmeláci a včely poletují na květinách.
   Vítr se utišil, na nebi není jediný mráček.
   To už jsme na druhém kopci paseky.
   Sedíme na pařezech a díváme se do kraje.
   Západ zčervenal, modré kopce v dálce dostaly fialový nádech.
   Pod námi šumí koruny bříz, nad námi vítr hučí ve smrkovém lese.
   Obzor ztmavnul, ochladilo se.
   Za zpěvu ptáků se vracíme k chatě. Za chvíli spíme.
   Sobota ráno – prší. Největší liják trávíme nad kronikou, po snídani ale vyrážíme do lesa. Pořád mrholí. Brouzdáme se mokrou loukou a už jsme v lese. Míříme ke »stanovištím«. Stanoviště jsou tři – už skoro rozpadlé přístřešky, které jsme tu kdysi postavili z větví. Po této akci v lese nezbyl žádný pořádný klacek – všechny jsme je odtahali.
   Hrajeme »na čísla« a »na loupežníky« a pak jdeme ještě dále do lesa, kde máme natrhat padesát květů černého bezu. Za chvíli neseme tašku plnou, tak se vracíme. Cestou nás chytil velký liják, takže na chatu dorazíme mokří.
   Po obědě vyrážíme na hřeben určovat stromy a keře podle Klíče. »To je jednoduché,« povídám. »Když se spleteme, tak to hned poznáme, protože tyhle stromy všichni známe.« »Tak určíme tenhle dub,« navrhuje Ampovičachpi. »To nesmíš říkat, že je to dub. To my jako nevíme a teď se to dozvíme,« vysvětluje Tom. Dvacet minut se dohadujeme a snažíme, ale nakonec nám to nevyšlo: »A hele. Do háje. Asi jsme se někde spletli: Tu je napsané, že je to javor. To asi nebude javor, že?« ptám se. Strom opravdu není javor, ale obrovský dub. »Možná je to tím, že jsme si nepřečetli úvod. Podívejte se, co je tam napsané,« říká Ampovičachpi. »To si mám ten úvod přečíst celý? To je úvod na třicet stránek. Počkej, tady je něco podtržené. Aha. No jo. Tak máme být při určování trpěliví, napoprvé se to nepovede. To je moudrá rada. Určíme tenhle buk, třeba se nám to povede, když je to napodruhé,« navrhuji. Zkoušíme ještě několik stromů, už nám to docela jde. »Sakra, tady je mokro. Jdeme zpátky!« rozčiluje se Tom. »Zklidni se. Víš, že máme soutěž sebeovládání, tak se ovládej. To je děsné užitečná soutěž. Slušně mluvit, nelhat, nepodvádět, nervat se – nádhera,« vykládám. »To už bylo dávno v klubovních zákonech, takže pohoda,« pokračuji. »No tak už půjdeme, ne?« táže se netrpělivé Tom. »Už chvátáme. Ale když jsme u těch soutěží, tak do dnešního večera každý napíše seznam listnatých dřevin, které tu rostou.« »Jak to mám vědět?« zjišťuje Tom. »Do háje, máš snad oči, ne? A těmi vidíš...« »... do háje,« zakončuje za mě Tom. »No to taky, ale hlavně vidíš do lesa,« uzavírám debatu.
   Večer vyhlašujeme výsledky. »Tak všichni napsali jedenáct dřevin, dohromady jsme sepsali tyto stromy a keře: jabloň, hrušeň, lípa, líska, trnka, dub, buk, habr, javor, olše, bříza, akát, černý bez a šípková růže. Do příštího týdne je další soutěž: každý napíše, jaký je význam listnatého lesa. Je to dobrovolné, ale všichni se toho zúčastní, protože všichni jsou inteligentní. Odměnou bude až deset bodů,« oznamuji. Brzo usínáme.
   Ráno se probudíme do slunečního rána. Vyrážíme na výpravu: korytem potoka až k místu, kterému říkáme »U velkého smrku«. Terén je ale na zabití, samé kořeny, kamení, přeskakování tůněk, přechody po kládách, sesouvající se břehy, no napínavé. Nad hlavou se sklání střecha z listí, korunami velkých javorů prosvítá slunce. Cestou Ampovičachpi navrhla: »Provedeme něco dobrodružného, co vy na to?« »No nevím,« zní odpověď, »není tu babička.« Díky naší babičce jsme už zažili plno dobrodružství: schovávali jsme se ve skříni, na střeše, jednou jsme se přestrojili za cizí návštěvu atd. Bylo to dobrodružství bez nebezpečí, ale rozhodné lepší, než celý den sedět u televize.
   Za tři hodiny už jsme připraveni k odchodu. Za chvíli vyrážíme směr nádraží. Za patnáct minut necháváme les za sebou a míříme k vlaku. Ve Vsetíně ostatním ukazuji kostel, který jsme viděli první večer z paseky.
   A už jsme doma. Já jdu ještě s Ampovičachpi k Bíloveckému nástupišti. Poslední »ahoj«, podání ruky a její vlak se rozjíždí. A až když poslední vagón zajíždí a mizí mi z očí, až teprve teď je konec naší Výpravy na chatu.
   Byla to jedna z nejhezčích.

Zuzka Nováková

kategorie Próza do 23 let

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz