... (Zkus vzít vítr) (P)

   Zkus vzít vítr do dlaní, smíchat ho s vůní právě probuzené země. Pak vystřihni kousek z uslzeně zamračené jarní oblohy, ušij z ní lajdáckým stehem urousanou košili a nos ji hrdě jako posvátné roucho králů. Probuď ten párek zamilovaných bláznů. Už to nejsou žádní mladíci. Ne – podrážka snad ještě něco vydrží. » Hej – vy dva. Jakmile vás člověk nechá bez dozoru, hned se tkaničky dokonale zamotají.«
   Vydej se cestou necestou, poslouchej, jak ti bláto mlaská pod botou. To si jen ukoptěná krajina požitkářsky libuje. Teď otevři dlaně. Prsty pročísni vlasy a nech ten škodolibý vítr svobodně pohrávat s pramínky. Nadechni se. Cítíš? Jemně kořeněná vůně lesa. Jen zavřít oči. Ztratit na chvíli identitu, zapomenout jméno a celou realitu. Jen být. Být součástí toho kolem. Jako kámen, který tu leží od dávných věků. Jako suchá loňská tráva. Jako poslední zoufalé zbytky tajícího sněhu. Zmizet s první oblevou.

Alena Kučerová – Alík

kategorie Próza do 23 let