Zpátky k přírodě (P)

DEN 0

Milý deníčku,

rozhodl jsem se začít Tě psát, abych mohl monitorovat návrat člověka k přírodě, přerod městského robota v bytost klidnou, vyrovnanou a spokojenou; a zanechat tím i poučení pro budoucí, které už jako mě nebaví tenhle moderní život.

Když se za sebou ohlédnu, nevidím nic, čím bych se mohl chlubit. Vždyť k čemu mi je vysokoškolský diplom a dobře placená práce, když mě právě manželka o všechny peníze oškubala v rozvodovém řízení a s vlastními dětmi se uvidím jednou za dva měsíce, neboť se všichni stěhují k babičce na Moravu. Táhne mi na čtyřicet a nejbližším člověkem mi je pitomá kolegyně sedící ve stejné kanceláři jako já, jejíž trvalá sice dosahuje ohromujících výšin, což se ale nedá říct o rozumu.

Proč ale píšu. Rozhodl jsem se to všechno změnit. Zakoupil jsem horskou boudu na Šumavě, kde hodlám začít nový život. Právě se balím. Beru si jen ty nejzákladnější věci, jen co se mi vejde do auta. Toho se ostatně chci také později zbavit. Moc se těším, taková samota v horách. Bude to tak osvěžující. Tak romantické. Tak a teď už musím jít.

 

DEN 1

Cesta byla fajn. Projížděl jsem krásnou krajinou, všelijakými serpentinami, prostě nádhera. Dorazil jsem s dvouhodinovým zpožděním, protože jsem to nemohl najít, ale to vůbec nevadí, mám teď spoustu času na všechno.Chaloupku mám krásnou, dvoupokojovou, s velikým krbem. Trvalo celé odpoledne, než se mi podařilo pořádně zatopit, ale vím, že to potřebuje jen cvik. Teď už sedím v lenošce, čtu si a pozoruji svět za oknem. Zítra se hodlám vydat na průzkum okolí.

 

DEN 2

Nádhera. Dnes ráno napadl první snížek. Začíná zima, tak jsem si to přál. Líbí se mi to. Vyšel jsem si na procházku a- milý deníčku, já jsem viděl srnku! A zajíce! Věřil bys tomu, hned druhý den?Vločky padaly a hned zase tály, byla to prostě nádhera, to se nedá ani popsat. K večeru začalo sněžit znovu, tentokrát už sníh zůstal. Přemýšlím, že bych se zbavil toho auta, ale to až napadne sněhu dost na to, abych mohl jezdit na běžkách. Pak bude můj přerod v horského muže dokončen. Také sněžnice jsem si objednal, čekám je každým dnem, jen nevím, zda sem vůbec chodí pošta.Pomalu docházejí zásoby vody, jídla a dřeva, ale rozhodl jsem se zítra naštípat zásoby polínek alespoň na týden a zprovoznit studnu, věřím, že zdejší voda bude mnohem zdravější, než jakou jsem kdy pil.Jinak si myslím, že toto je život přesně pro mě. Rychle jsem se zabydlel, nic mi tu neschází, také už jsem poměrně zdatný v zatápění.

 

DEN 3

Ráno jsem ani nemohl otevřít dveře, kolik je tu sněhu. Je mi zima, protože došlo dřevo, ale nemohl jsem se dostat do dřevníku, natož něco štípat, tak pálím poslední zbytky. Je to náročné, ale pořád věřím, že se otužím a zvyknu si. Nevím, co mám dělat, protože ven se nedostanu, auto zapadalo tak, že nevyjedu, a chybí mi civilizace. Našel jsem na půdě nějaké staré knihy, tak si jimi listuji. Jen je mi zima. No nic, deníčku, půjdu házet sníh, ať zítra alespoň vylezu z domu.

 

DEN 4

Pořád padá. Zasněžené kopce působí romanticky, od rána házím sníh a dostal jsem se do dřevníku. Naštípal jsem hromadu dříví, snad mi vystačí aspoň na dva dny. Jen nevím, co mám dělat s tou studní. Taky mám hlad, protože mi zapadalo auto. Odpoledne se chci vydat do města, třeba bude mít otevřený nějaký krám a já zase budu mít co do huby. Už si připravuji běžky.

 

DEN 5

Po včerejší cestě ve vánici mám rýmu a bolí mě v krku. Nic se mi nedaří, obalil jsem se vším šatstvem co mám a vyrazil házet sníh, v podstatě jediná moje činnost posledních dní. Skoro jsem umrzl, když jsem doloval vodu ze studny. pozorovala mě u toho další srna, měl jsem pocit, že se mi normálně vysmívá. Už mě nebaví vařit si na tom směšném vařiči, tak jím konzervy studené. Moc mi to nechutná, s láskou vzpomínám na závodní jídelnu. Večer jsem dostal strašlivý průjem. To bude z té vody. Nevím, co mám dělat, s touhle variantou jsem nepočítal a nemám žádné léky. Ledová kadibudka také není nejlepší místo pro kurýrování, a tak se s každou návštěvou tohoto zařízení zhoršuje stav mého krku. Vařím si čaj, žaludek se klidní, jdu spát.

 

DEN 6

Dnes v noci napadl další půlmetr té hnusné bílé sračky. Při odhazování jsem si hnul se zádama a zlomil násadu lopaty vejpůl, takže se musím ještě víc krčit. Venku se mi špatně dýchá, když neodhazuji, zahřívám se v posteli. Vážně mě to takhle nebaví. Chybí mi můj počítač, ta milá lékárnice, co vždy ví, do jakého šuplíčku sáhnout pro spásnou krabičku, chybí mi náš moderní byt a dokonce i veřejná doprava, která funguje i v té největší kalamitě. Jsem vyloženě nevrlý a zase mě okukují srny, vážně nevím, co po mně chtějí.

 

DEN 7

Milý deníčku,

já končím. Dnes jsem opět celé ráno odhazoval, ale nikoliv dvorek, nýbrž auto. Jedu domů, do města. Tohle není nic pro mě. Umřel bych tu. Ať se s tou blbou profukující barabiznou stane co chce, já u toho nebudu. Nesnáším to tady. Hned po příjezdu domů si objednám nový telefon, notebook, pohovku a televizi, přírodu už chci vidět jen z dokumentů BBC. Tebe tady nechávám taky, třeba si shnij, mám tě dost.

 

Lenka Fránová – Leňucha

kategorie Próza

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz